Za branou kláštera

jsi má milovaná,

každý večer uléháš

na své lůže sama.

 

Duši čistou jako sníh

smích Tě zdobí na tvářích.

Do tmy Tvoje oči září

jako okna katedrály.

 

Já však stojím před branou

duši svou mám bolavou.

Jsem jak tělo bez hlavy,

rytíř smutné postavy.

 

Má milá pojď z brány ven

růže voní, zpívá Zem,

tady toužím, tady čekám,

že nepříjdeš jen se lekám.

 

Jsi jak v lese plachá srna,

z bídy světa přestrašená.

Jsi jak ptáče ve větvích,

co se bojí dlaní mých.